Úprava knižního bloku Hetzelových »Les Voyages extraordinaires – Podivuhodných cest«, zůstávala až do roku 1888 stabilně jednotná. Nádherně vypravené knižní desky doprovázely v textu černobílé rytiny…
Někdy kolem roku 1890 se nakladatel Hetzel rozhodl pro tisk barevných rytin do nových vydání. Tento ilustrační doprovod dostal při výrobě pojmenování »chromotypographie«.
Výrobní postup nakladatel Hetzel tajil, vydání starších románů nechal postupně doplnit chromotypografiemi-barevnými rytinami a touto prací často pověřil jiné umělce než autory stávajících původních rytin.
Z ROMÁNU V PUSTINÁCH AUSTRALSKÝCH
Romány Julese Vernea tak získaly fascinující a zvláštní atmosféru, když se vedle černobílých rytin v knize objevilo i několik celostránkových barevných.
Staré rytiny ještě v sobě nesou podmanivost, šíří své kouzlo, nádech nostalgie a podivné nálady…
Tak se díváme do historie, kdy můžeme na podmanivých rytinách sledovat ctihodné pány na cestách, nebo studovat techniku 19. století…
Rytina je nejstarší technikou tisku z hloubky, jedná se o jednu z nejobtížnějších technik
a dnes je poměrně vzácná. Jejím základním principem je ostře vedená čára, která nepřipouští žádnou improvizaci.
Z ROMÁNU MILIONÁŘ NA CESTÁCH
Technika byla odvozena ze zlatnického rytí do kovu. Rylo se obvykle do mědi. Při rytí do kovu se zvedá tenoučký drátek vyrytého materiálu, který pochopitelně odpadá.
Mírně zvednutý kov vytváří po obou stranách ryté čáry malou vyvýšeninu, kterou lze před tiskem zbrousit. Někdy se však ponechává a změkčuje pak při tisku čáru jemným tónem, kterému se odborně říká grádek.
Tento grádek ale vydrží při tisku jen několik málo prvních výtisků a je tudíž velmi vzácný.
Deska se při tisku zaryje tlakem lisu do papíru, takže její okraje jsou na papíru dobře znát. Toto platí pro všechny techniky tisku z hloubky.
Angličan Thomas Bewick (1753 – 1828 ) kolem roku 1770 došel po četných pokusech k poznání, že pro napodobení jemnosti mědirytiny je možno použít novou formu rytí do dřeva,
obdobnou jako u mědirytu, avšak pro tuto formu je třeba zvolit dřevo velmi tvrdé a napříč řezané.
Používal jak napříč řezaného tvrdého dřeva bukového, tak s větším úspěchem ještě tvrdšího dřeva zimostrázového.
Místo nožíků a dlátek použil rydlo a ryl jím jemné linie vlastně do tvrdého materiálu.
Nová technika dostala název „dřevoryt – xylografie“, která velmi rychle opanovala nejen velkou částí knižní ilustrace, ale také ilustrační doprovod v časopisech.
Práce to byla zdlouhavá a náročná. Obrázek bylo nejprve nutné překreslit na dřevo a pak pečlivě vyrýt. Složité ilustrace, například mapy, zabíraly umělcům mnoho času.
Tuto technologii dokonale zvládl Francouz Gustave Doré (1832-1883), ilustrátor více než devadesáti knih.
V roce 1863 dokonale ilustroval Dona Quijiota, v roce 1866 Anglickou bibli, která byla o rok později vystavena v Londýně.
Angličan Walter Paget (1863 – 1935) věrohodně zvládal dobové kostýmy i reálie v iIlustrovaných románech.
V roce 1890 neopakovatelně ilustroval Robinsona Crusoe od Daniela Defoe.
V románech Julese Vernea ve většině případů nese ilustrace dva podpisy: větší podpis značí původce předlohy a menší řemeslníka – rytce.
